Takže už máme podzim.
Je to tak, dnes jsem oblékla podzimní kabát a holinky. Šedo se mi obtáčí kolem kotníků a za očima víří vodu. Je mi úzko. Vystavila jsem si strašidelnou viktoriánskou fotku v rámečku. Přichází podzim. A já odcházím z pohodlnosti léta a nicnedělání, fakticky i psychicky, už se ve mně kumuluje tíha reality, ve které musím chodit do školy a do práce a řídit se pravidly společnosti a musím skutečně chodit na místa a snažit se socializovat a pak bolet a být vyčerpaná. Zase se ale blíží říjen, což je měsíc mému srdci a temnému duchu nejbližší, protože se konečně můžu oblékat jako čarodějnice a nikdo mi to nemůže zazlívat (... si myslím, ale opravdu to tak nefunguje). To je pozitivum. A taky vytáhnu Halloweenskou krabici ze sklepa a ověsím si byt kostrami a pavučinami s pavouky a girlandami s duchy. A na knihovnu si postavím hrob. Ať už to je. Občas je mi smutno a bolí to. Ptala jsem se M., jestli je to normální, a on mi řekl, že je. To mě uklidnilo jen tak trochu. Občas se př