Skip to main content

Posts

newest

Kde není léku, měl by skončit žal

Opojená vínem a osamělostí, podléhám cizím rukám a před očima mám obraz někoho docela jiného. Cítím polibky na zádech a prázdným pohledem kroužím kolem oranžového světla dopadajícího na parkety. Jsem míle vzdálená od místa, kde bych chtěla být. A přece tady setrvávám. Pomalu se učím zahánět myšlenky na J. a nevyhledávat jeho přítomnost. Přesto si nanesu novou vrstvu rtěnky, než sejdu schody, protože ho nejspíš potkám. Přesto popoběhnu chodbou, abych ho stihla dohnat před odchodem. Přesto v pozdních hodinách přemýšlím nad tím, jak přijde do mojí potemnělé ložnice a řekne „let’s sit on the floor and listen to some music, shall we?“. Cítím se do morku kostí osamělá, ale zvykám si na nemluvení. Zvykám si nesdílet každou myšlenku a nevtipkovat a nedívat se tak upřeně do těch modrých očí. Najednou jsou ty dvě krátké konverzace týdně, které vedeme, naprosto všední a profesionální. Úplně jako bychom se vůbec nikdy ve spaní nedrželi za ruce, jako bychom se nikdy nepolíbili, jako by naše kůže n…

Latest posts

Solar plexus v kotoulech

A Valerie brečí

Všechno je jiný, ale všechno je dobrý

Oko za oko

Vánoční večírek v únoru

Anneke je Dalího malba