Kde není léku, měl by skončit žal

Opojená vínem a osamělostí, podléhám cizím rukám a před očima mám obraz někoho docela jiného. Cítím polibky na zádech a prázdným pohledem kroužím kolem oranžového světla dopadajícího na parkety. Jsem míle vzdálená od místa, kde bych chtěla být. A přece tady setrvávám.

Pomalu se učím zahánět myšlenky na J. a nevyhledávat jeho přítomnost. Přesto si nanesu novou vrstvu rtěnky, než sejdu schody, protože ho nejspíš potkám. Přesto popoběhnu chodbou, abych ho stihla dohnat před odchodem. Přesto v pozdních hodinách přemýšlím nad tím, jak přijde do mojí potemnělé ložnice a řekne „let’s sit on the floor and listen to some music, shall we?“. Cítím se do morku kostí osamělá, ale zvykám si na nemluvení. Zvykám si nesdílet každou myšlenku a nevtipkovat a nedívat se tak upřeně do těch modrých očí. Najednou jsou ty dvě krátké konverzace týdně, které vedeme, naprosto všední a profesionální. Úplně jako bychom se vůbec nikdy ve spaní nedrželi za ruce, jako bychom se nikdy nepolíbili, jako by naše kůže nikdy nevoněly po tom druhém.

Plížím se kolem prahu šedivé prázdnoty. Pro jednou jsem na té správné straně, ale s každým dalším propršeným dnem mě něco svádí blíž a blíž k tomu monotónnímu šumu. Člověk se musí zachránit sám, nikdo jiný to za něj udělat nemůže. Pracuju na tom.