Solar plexus v kotoulech


Choose to let go, říkám si. Do šuplíků v duši potají zandávám radostné střípky, všechny je zamykám a klíčky ukládám. Pak se opiju do němoty, abych si nepamatovala, kde jsou. Moje obranné mechanismy jsou rok od roku nezdravější. Moje oči jsou nejvýmluvnější část celé mě, prozrazují labilitu a ryzí nestabilitu. Zavírám dveře a naše oči se střetávají, ta vteřina trvá celý rok, dveře bouchnou a všechno je pryč. Odcházím pomalým krokem, co kdyby mě chtěl přece jen dohonit? To je myšleno metaforicky i zcela reálně. Ani jedno ale neexistuje. Jdu domů sama, dobíhám autobus, na pumpě si kupuju cigarety, cestou kolem zastávky sleduju, jak se moje rtěnka s každým potahem víc a víc otiskává na filtr. Pár dní jsem nechávala jakýs takýs průchod emocím, přišel ale nový týden a já musím zapadnout zpět do rutiny, neopíjet se ve středu večer, chodit do školy a do práce jako hodinky, dělat si výpisky z dějin feminismu, mýt nádobí, neprojevovat city a chovat se naprosto normálně. Další šedá rouška přes to, co jsem skutečně . Je zvláštní, jak dlouho už jsem nebyla zamilovaná. Zapomněla jsem, jak je to vyčerpávající a jak to zaplňuje veškerý prostor, až člověk nemůže dýchat. Sálá ze mě lítost a stesk. Cítím se dokonale lidská. Už vůbec ne prázdná, ale plná všeho, přímo přetékající. Neumím se s tím vyrovnat. Visím někde mezi. Ve středu se naše oči znovu sejdou. Dnes jsme se krátce objali a já vím, že to je poslední objetí na dlouhou dobu, snad že i navždycky. Nevím, co si o tom mám myslet. Je to dobře i špatně zároveň. Chtěl mi podat ruku. "Yeah, I think we're good." Teď už mě zachrání jen příchod pravého jara a zvýšená dávka Zoloftu.

it's over
in pieces
it's over
I'm alright

Comments

  1. ta poslední objetí, když víš, že jsou nejspíš naposled

    ReplyDelete

Post a Comment